UNDERDOSE - TILT
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O vrcholy největší hudebního festivalu na Slovensku se s vámi podělí hned dva redaktoři. Co zajímavého si Rudi a RIP našli na multižánrovém festivalu, kde jste mohli vyposlechnout vše od extrémní brusky typu ČAD přes pop-rockové giganty TRAVIS, legendy taneční scény KRAFTWERK až po Ukrajinskou národní filharmonii?
Pátek:
Do areálu som prišiel presne na čas – tesne pred vystúpením českých borcov ESAZLESA. Neuveriteľný katarzný zážitok z malej a už žiaľ nebohej bratislavskej Obludy sa síce nezopakoval, ale i tak to bol parádny koncert. Nevadili ani čudne nazvučené tri gitary, ktoré po celý čas s prehľadom prehučala basgitara. Nasadenie, kvalitne zostavený playlist a zaujímavá dramaturgia (po polhodine ohlásený koniec a v konečnom dôsledku takmer hodinový set) to všetko hravo zastúpili – jedno z najsilnejších vystúpení tohtoročnej Pohody. (Rudi)
Jedním z prvních vrcholů pátečního večera bylo zcela určitě vystoupení SEASICK STEVE. Dědek s šedým, plesnivým vousem, jenž mu sahá až doprostřed hrudi a sláma mu leze z bot, mě dokázal odrovnat nejen historkami ze života a vtipem, ale hlavně písničkami, které téměř přesně balancovaly na hranici amerického country a blues. Jako byste se ocitli v té nejzapadlejší vidlácké části Ameriky a našli její ryzí esenci v tom nejlepším slova smyslu.
Jejich vystoupení se bohužel přerývalo s jihokorejským genderově vyváženým kvartetem JAMBINAI. Ti mě dokázali doslova přikovat ke stanu Európa. Postrock/ambient s folklórními jihokorejskými prvky i velkou dávkou hledání nových a dosud neokoukaných cest k hudebnímu sebevyjádření dokázal rozechvět snad všechny přítomné a po celý čas vystoupení byl celý stan okupován frontou lidí, kteří se do něho již nedostali. Mnohé jejich kompozice budily dojem, jakoby YNDI HALDA a GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR strávili léta studiem jihokorejské tradiční hudby. Pro mě jeden z vrcholů pátečního dne.
I další dvě zajímavosti z večerního programu se překrývaly. Příjemný oddech jsem zažil s legendou alternativního rocku AFGHAN WHINGS, kteří se po desetileté pauze před třemi lety dali opět dohromady a vytvořili příjemnou atmosféru na hlavní scéně. Pravý opak se v tu chvíli odehrával opět ve stanu Európa, kde operovali PUTAN CLUB v hledišti mimo lidi. Mnohé ve stanu překvapilo osyřelé pódium a peklo uprostřed stanu, ve kterém se mele industrial, dubstep, rock i techno. Neprostupný hlouček lidí se tu tísnil v kruhu kolem PUTAN CLUB a nechával si vymývat mozek čistokrevným šílenstvím. I na takové sety se tu dalo narazit.
Milou povinností pro mě byl i koncert rakovnických MANON MEURT, při kterých jsem se mohl dokonale přesvědčit, že skladby z nového alba dokáží přetavit i v sympatický koncert, na který budete dlouho vzpomínat. V útulné Visegrad stage, která plnila napůl i funkci kavárny, tak explodovala nálož romantiky zabalená do shoegazových kytar. Půvab tohoto vystoupení nepřebyli ani TRAVIS, kteří o několik minut déle započali svůj set na hlavní scéně. (RIP)
Sobota:
První kapela, která opravdu stála za pozornost, byli splašené holky z japonského Kyota zvané TRICOT. Jejich set byl až po okraj nadupaný třaskavou směsí hysterie, kterou dokáží vyprodukovat snad jen Japonky. Představte si tři maličké, uvřískané kytaristky, honící na kytary pidliky pidliky motivy, jak v sukénkách hrají mathrock říznutý indie s nasazením, za které by se nemuseli stydět ani THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Nešlo odolat.
Hned po nich jdu podpořit pražáky VLOŽTE KOČKU, kteří kombinují hip-hop, taneční rytmy, folk a mnohé další žánry v originálním balení, které, dovolím si tvrdit, u nás zatím nemá konkurenci. Bohužel se často jejich hudba míjela se zvukařovou představou, takže některé samply byly moc, některé moc málo a celkově jsem měl pocit, že se právě tato kapela na Red Bull Tourbus stage příliš nehodí. I tak šlo o velmi svěží set, ve kterém zazněly hlavně skladby z nového alba.
Punková legenda, na níž jsem se těšil, tedy SLOBODNÁ EURÓPA, mě vlastně ve výsledku nudila a tak jsem nalezl útočiště u SLEIGH BELLS. Dvě kytary, u mikrofonu dravá tygřice Alexis Krauss, která působí jako kombinace pornostar Pauly Wild a Xeny, a hlavně u kytary Derek E. Miller z POISON THE WELL. Bicí zbustrované a nabasované tak moc, že živá basa vůbec nechyběla, a energie, která si hardcoreovými úderkami v ničem nezadá. Kytary krouhají ostošest a Alexis rozhodně ví jak pracovat s davem před sebou. Koncert, ve kterém se hardcore potkal s popem a vznikl tak hodně ostrý taneční rock s výtečnou a energickou živou prezentací.
Ještě než přicházím na MOGWAI, zaujme mě o kousek vedle naprosté inferno, které tam rozpoutává dubstepové dvoučlené tornádo MOUNT KIMBIE. Nařvaný a agresivní hutný sound byl spolu s rytmikou naprosto pohlcující. MOGWAI po této taneční bouřce zdaleka nenaplnili očekávání. Jejich set byl výtečně zahraný, ale postrádal jakékoliv charisma nebo další přidanou hodnotu.
Den končím s VLADIMIREM 518 a jeho setem, který se naopak na Red Bull stage neuvěřitelně hodil. Už svým nástupem si podrobil všechny pod ním a vysoko na střeše autobusu působil jako satanistický kazatel, který na svoji stranu jednoznačně zvrátil všechny pod sebou. Spolu s WWW jeden z mála zástupců hip-hopové scény, který mě fascinuje a nepřestane mě bavit. Jakmile to bude možné, musím si opět pustit jeho aktuální návykovou fošnu „Idiot“. Už jsem ji pár týdnů neslyšel a mám absťák. (RIP)
Sobotný program bol pre mňa v podstate čakaním na ČAD. Ale veľmi príjemným. Škótski machri MOGWAI predviedli absolútny vrchol festivalu – neuveriteľné, ako krásne sa dá pracovať so zdanlivo obmedzenými výrazovými prostriedkami inštrumentálneho post-rocku. Z najväčšieho ticha prechádzať do absolútnych hlukových masáží, to bolo niečo, čo Pohoda veru tak často nezažíva. Klobúk dolu.
Na ČAD sa oplatilo čakať do skorých ranných hodín. Kvôli príjemným, čoskoro rodičovským dôvodom oklieštená zostava nevadila až tak, ako by sa mohlo pôvodne zdať - vo dvojici predviedli absolútne pekelnú show už aj v bratislavskom Randale a na viacerých iných zastávkach na Slovensku i v Česku, na Pohode tak zúžitkovali získané skúsenosti. Krst nového albumu „Čertova kovadlina“ za asistencie natrieskaného a revúceho stanu Európa, koncertné ukážky z neho (hlavne „Vyvrheľ“ znie naživo super) a tradičné hitovky k tomu. Hodinka ubehla ani neviem ako a spokojní sme sa mohli o štvrtej ráno vydať na cestu domov z podareného ročníka najväčšieho slovenského festivalu. (Rudi)
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.
Má to niekoľko dobrých nápadov, ale celkovo mi tu chýba akákoľvek ambícia. Je to celé uponáhľané, miestami aj dosť blbučké, herci žiadna sláva - skrátka taká spotrebná hororová jednohubka. Za návštevu kina to nestojí. 5/10, možno 6/10.
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.